Cesta k titulu horského vůdce - 2. díl: Seznam túr a přijímačky do vzdělání

Tak jo, kde jsme to skončili? Někdy v průběhu roku 2019 se definitivně ztotožňuju s myšlenkou, že se zkusím přihlásit do vzdělání horských vůdců IFMGA. All in. Vzdělávací program ČAHV otevírá každé tři roky a další kolo přijímaček je aktuálně plánované na rok 2021. A to pro mě momentálně znamená jediné – makat na seznamu túr, tzv. „tourenberichtu“.

Pokud se chcete dostat do „školy“ horských vůdců, musíte společně s přihláškou odevzdat seznam lezeckých a skialpinistických túr, který dokládá vaše dosavadní zkušenosti s pohybem a také výkonnosti ve všemožném typu terénů za posledních pět let.

Jde o list letních (klasické túry a vícedélky) a zimních (ledové a mixové cesty) lezeckých túr a skialpových túr v neledovcovém i ledovcovém terénu. Pro túry jsou dána kritéria jako délka stěny/túry, její převýšení, charakter a obtížnost. Více než na lezeckou obtížnost túry se klade důraz na tradiční charakter a komplikovanost výstupu (obtížnost orientace, přístupu, sestupu, jištění, logistika atd.). Zkrátka lepší známku dostanete za tradiční, i když třeba podle klasifikace obtížnosti „lehčí“ horskou túru ve velké nadmořské výšce a ideálně s bivakem než za několikasetmetrovou vynejtovanou sportovku za 7b někde v Arcu nebo Paklenici, kde krom natečeného předloktí a opáleného zátylku nemusíte nic řešit.

Svůj list předkládá každý uchazeč u zimní části přijímaček a po konzultaci má pak ještě možnost do letní (finální) části túry doplňovat. Za vyplněný seznam pak dostanete známku jako ve škole, která je součástí vašeho konečného výsledku u přijímaček. Sbírání výstupů a túr do „berichtu“  vás zároveň skvěle připraví nejen na přijímačky, ale na absolvování celého vzdělávacího programu a budoucí práci horského vůdce.

Zjednodušeně řečeno, je to prostě takový vaše lezecký a skialpový CV.

Nasbírat desítky různých túr a vyplnit tak kompletní list je podle mě ve výsledku dost možná nejobtížnější na celém přijímacím procesu do vzdělání. Nejde tak o samotné lezení nebo skialpové túry. Když už jste v terénu, tak je to přeci zábava. 

Ta logistika, desítky tisíc kilometrů naježděných v autě po Alpách, neustálý sledování a zjišťování, kde je na co podmínka, špekulování nad počasím a domlouvání se se spolulezci, kdo kdy má a nemá volno. To je fakt záhul. A to ani nemluvím o tom, že to samozřejmě jde i do peněz. A pokud se k tomu snažíte vést i spořádaný partnerský/manželský život, potřebujete i nutnou dávku tolerance a podpory doma.

V praxi to tak často končí „výpadama na otočku“. Tisíc kilometrů a řízení dlouho do noci někam do Západních Alp. Dva-tři dny na max v terénu. A zase bitka za volantem zpátky domů. Výjimkou dokonce ani u mě nebyly výjezdy v řádu hodin, kdy jsme třeba s kámoškou Deny na legendární Comiciho cestu v severce Cima Grande a dvě až tři italský espressa a pizzu, spotřebovali i s cestou tam a zpět do Prahy celkem asi jen 30 hodin života.

Ne, že bych se snad chtěl chlubit. Ale kdyby vás zajímalo, za jaké túry v berichtu pak třeba dostanete finálně jedničku, tak tady je malý výpis z mého:

• Výstupy severní stěnou: Grandes Jorasses (Walker), Piz Badile (Cassin), Cima Grande (Comici-Dimai), Triglav (Helba Gorenjska), Malý Kežmarský štít (Weberovka+Sczepansky), Grossglockner (Aschenbrenner), Ben Nevis (Orion Direct)
• Peutérey Integral (Mont Blanc), Traverz Aiguilles du Diable, Jižní pilíř na Barre des Écrins
• Vícedélkové ledové a mixové výstupy do obtížnosti WI6/M9 (Dolomity, Tatry, Skotsko), tradiční skalní vícedélky 6c-7a
• Skialpové túry a vícedenní přechody v neledovcových (Severní vápencové Alpy a Vysoké Tatry) i ledovcových oblastech (Tyrolsko, Monte Rosa, Bernské Alpy)

Bericht se mi díky velké motivaci, a především díky mému dvornímu parťákovi, Kubovi Cejpkovi, se kterým jsem absolvoval možná 80 % všech túr, daří plnit cca během 3 let a zpětně to považuji za jedno z top období a taky tak trochu vrchol mé lezecké „kariéry“.

Kromě lezení v ledu je součástí zimního kola přijímacích zkoušek také zkouška z lyžařské zdatnosti. Zkouší se z techniky lyžování na pistě i ve volném terénu. A právě zkoušky z lyžování jsou dlouhodobě asi největší kámen úrazu a také nejtvrdší síto. Uchazeči o vzdělání horského vůdce jsou zkrátka častěji víc horolezci než lyžaři (tou dobou sám sebe také tak vidím) a často berou ski především jako prostředek pro přístup k zimním lezeckým cestám. 

Moc dobře si to uvědomuji a nenechávám nic náhodě. Lyžovat nějak umím, oblouk doprava, oblouk doleva, nepadám. Na lyžáku na základce jsem lyžařský závody vždycky vyhrál. Bude to ale stačit? A tak se dvě zimy po sobě několikrát potkávám s Merlinem v Jánkách a během individuálních lekcí společně ladíme můj skill na pistě. 

Pokud bych měl dávat budoucím uchazečům o „gájdovské“ vzdělání, tak začnu určitě tady. Rozlyžování s lektorem si před přijímačkami fakt dejte. Klidně stačí i jen půl den na pistě. Pokud zrovna nepatříte mezi jedince s úrovní lyžování APUL A-B, tak se dozvíte, na co si dát pozor, co se u lyžování hodnotí a celkově to uhladíte.

Den D. Hodina H. Oblouk L. Je začátek února 2022 (přijímačky se o rok odložily skrz covid) a společně s ostatními asi 16 dobrodruhy stojíme uprostřed černý sjezdovky na Medvědíně. Podmínka je otřesná. Prší, fouká, je hnusně a teplo. Krkonošská zima jak víno. Naši zkoušející (několik IFMGA guidů a lektorů APUL) si nás rovnají do řady a dávají nám instrukce k první zkouškový jízdě. Kromě toho, jaký po nás kdy chtějí oblouk, si nejvíc pamatuju Zobanovu větu: „prostě taky chceme vidět, že to tam umíte poslat a lyžování vás baví“. 

Celej den lyžuju zkouškový jízdy jako první ze všech. Dlouhej oblouk, krátkej oblouk, střídání rytmu. Na sjezdovce i ve volném terénu. Pocity jsou dost nervózní a ze všeho nejvíc už to chci mít hlavně za sebou. Klidně ať mě rovnou vyhoděj, alespoň budu mít už klid! Nervy jak nikdy. 

Odpoledne mi ze srdce spadá půlka severní stěny Midi – hodnocení mého lyžování je, alespoň teda pro mě, až překvapivě pozitivní. Teď už se bude zkoušet jenom z lezení a tam se cítím mnohem jistěji, bleskne mi hlavou. 

Druhý den se přesouváme na buďfitku do Labáku. Čeká nás zkouška z ledolezení. Docela bez ostychu se nomiju jako první do zkouškového ledopádu. A dneska už si to konečně i trochu užívám. 

Je to tam, postup do léta je na světě. 

Ještě v týdnu po zimních přijímačkách přesouváme cirkus a stěhujeme se za manželčinou novou prací do Brna. Jasně, pro rodilého Pražáka je to trochu divočina (berte, prosím, s nadsázkou), ale nic lepšího se mi vlastně teď ani nemůže stát. Letní kolo přijímaček ze sportovního lezení bude probíhat v Moravském krasu a ano, v Česku asi neexistuje specifičtější lezecká oblast, když pominu písky a možná taky jizerskou žulu. Následujícího půl roku tak veškerý volný čas trávím zvykáním si na nejoklouzanější vápno v celý galaxii.

Před letní částí přijímaček ještě taky stíhám vyladit svůj seznam túr o pár pěkných přelezů: 

• Severní stěna MKŠ v Tatrách ještě v zimě
• „Hore zdar“ v severce Triglavu
• Wallkerův pilíř v severce Jorassů za 15 hodin
• Parádní Cassinova cesta na Piz Badile

Koncem léta už nikam do hor nejezdím a snažím se trénovat v krasu a taky na překližce na max. Forma je, 7béčka padaj a říkám si, že by to mohlo dát. Co čert ale nechce, tak cca tři týdny před finální fází přijímaček onemocním.

Sotva se z toho nějak vylížu, přijímačky jsou tady. Konec září 22. O formě se mluvit už rozhodně nedá, ale alespoň jsem nějak schopnej odlepit se od země a snad to i vypadá jako lezení. První den přijímaček prší, a tak začínáme na stěně. Tíha okamžiku je opět tu.

Ještě nikdy v životě mi na ničem tolik nezáleželo. I v relativně lehkých cestách se sotva trefuju nohama na stup. Stačí se ale rozhlédnout kolem sebe. Všichni jsme na tom dost podobně. Takovouhle nervozitu jsem viděl naposled u maturity. 

Postupovým klíčem do gájdovského vzdělání je 6b, a to se většině z nás ale daří s přehledem. Jedinej Ondra Tůma nad zkouškovými cestami mávne rukou a jde do sportovního profilu prubnout nějaký 8b, který dost pravděpodobně slouží pro trénink Adamovi…

Následuje přesun na Vysočinu a tradiční skalní lezení. Lezení po vlastním, v pohorkách, na mačkách, nahoru i dolů. Na laně i bez lana. Kromě našeho vlastního lezeckýho „skillu“ kluci koukají i na naše metodický dovednosti a všeobecně se hodnotí i náš projev a celkový dojem.

Finále zkoušek se po třech dnech odehrává na Indii v Evropě ve Sloupu v Moravském krasu. Je čtvrtý den a všichni jsme z toho mentálního vypětí už úplně kožený. Přelezu asi dvě nebo tři totálně oklouzaný sedmičky a dlabu na to. Buď to bude stačit, nebo ne.

Je to tady. Tramtadadá. Volejte sláva a tři dny se radujte. Na vědomost se dává, že se mi podařilo splnit všechny přijímací kritéria a společně s dalšími 8 šťastlivci jsem přijat do vzdělání horských vůdců IFMGA/ČAHV. 

Splněný sen. Něco, co mi posledních x let nedalo spát. Vážně. Člověk se najednou cítí tak trochu nesmrtelně. Musím říct, že si toho fakt vážím. Největší kapacity českého vodění a pohybu v horách právě daly najevo, že nejsem úplně marnej.

Sedíme v legendární hospůdce na Holštejně a vznášíme se na oblacích. Rychle ale padáme zpátky na zem. „Všichni jste ukázali, že jste výborný alpinisti, lezci a lyžaři. Tímhle ale sranda končí, teď se musíte naučit to řemeslo. Jak vodit lidi v horách.“ Nejdřív ale vyrážím na pohotovost s bolavým zubem a pak s Tereskou na dovču.

Cesta za mým snem bude pokračovat ve 3. díle, který vyjde v průběhu května.