Naše webové stránky používají cookies. Pomáhají ke správné funkci stránek a lepšímu uživatelskému zážitku. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Rozumím

V červenci jsem se rozhodl, že se vydám do Itálie, kde v Dolomitech zdolám nějaké třítisícovky...

Výstup na Monte Antelao

V červenci jsem se rozhodl, že se vydám do Itálie, kde v Dolomitech zdolám nějaké třítisícovky. Dolomity jsou pro mě srdeční záležitost. Jsou to pro mě nejkrásnější hory, které jsem zatím poznal. Pokaždé, když v Dolomitech vylezu na nějaký kopec, spatřím vždy z vrcholu nějakou další výzvu.

Tentokrát padla volba na Monte Antelao, 3264 m vysokou majestátní pyramidu. Poprvé jsem tuto druhou nejvyšší horu v Dolomitech spatřil z městečka Cortina d´Ampezzo a hlavně z vrcholu Tofana di Rozes. Tehdy jsem se rozhodl, že na Antelao jednou vylezu.


Tady to všechno začalo. V malém městečku San Vito di Cadore, které se nachází v nadmořské výšce 1000 m. Čekalo mě docela velké převýšení, rozdělil jsem si proto výstup na dva dny. Z tohoto místa jsem vyrážel na první část výstupu.


Začátek výstupu vedl zpočátku po sjezdovkách. Za chatou Rifugio Scotter-Palatini se začalo stoupat po obrovském suťovišti ve vyšlapaných cestičkách.


Na sedle Forcella Piccola končila první část výstupu. V této jeskyni jsem si postavil stan a přečkal zde noc, chráněn před případnou nepřízní počasí. Přes noc i trochu pršelo. Když byste neměli s sebou stan, kousek za sedlem se nachází chata Rifugio Galassi, kde můžete přespat v pohodlí horské chaty.

Ráno jsem vstal a vydal se na druhou náročnější část výstupu. Cedule s nápisem Via Normale jasně ukazuje směr výstupu po normálce, která začíná prudkým stoupáním po suťovišti.

Vyšlapaná cesta se mi v té suťi ztratila. Rozhodl jsem se to zkusit vylezením menší plotny. Podél stěny jsem se pak dostal za roh obrovského skalního bloku, abych viděl, jestli cesta pokračuje dál.

Tady jsem zjistil, že cesta míří jen vzhůru a zpátky to už asi nepůjde. Tím se cesta proměnila v opravdové lezení bez jištění, obtížnosti 4-5 UIAA. Začalo to krásnou spárou, do které jsem se celý vlezl a šlo to opravdu dobře i v pohorkách Mt. Trainer od Salewy, které opravdu dobře drží na skále a nekloužou.

Vždy po vylezení těžšího úseku se šlo kousek po vrstevnici. Někdy jsem musel lézt po čtyřech a přidržovat se ve spáře.

Při lezení jsem musel dávat opravdu velký pozor na to, aby mi v ruce nezůstal kus skály, po které jsem lezl. Pár takových pohyblivých chytů a stupů jsem tam potkal. Na téhle fotce jsem vylezl asi nejtěžší lezecký úsek. Měl jsem obrovskou radost, že jsem to zvládnul.

Na tomhle místě jsem si musel po těžkém lezeckém úseku chvíli odpočinout. Čekaly mě ještě další dvě stěny, které jsem musel vylézt, abych se dostal zpátky na normální výstupovou trasu.

Výhledy jsem měl při lezení opravdu parádní. Při výstupu jsem nepotkal žádného člověka, a to je v Dolomitech docela vzácnost. Byl jsem rád, že jsem tady nepotkal davy turistů jako při výstupu na Piz Boe, kde jsem byl dva dny před tímto výstupem. Tam Italové chodí v teniskách.

V těchto místech jsem se blížil k normální výstupové trase. Terén se změnil v obrovskou šikmou skalní plošinu, ve které byly kamením zasypané trhliny. Byly to pozůstatky ledovce, který už dávno zmizel.

Po překonání obrovské plošiny mě čekal na pár místech celkem dost ostrý hřeben, který jsem překonal bez větších problémů.

Na konci ještě krátký výšvih a konečně jsem dorazil na vrchol Monte Antelao . Měl jsem obrovskou radost, protože to byl opravdu náročný výstup, jak fyzicky, tak i na orientaci v terénu.

Pohled na moji další výzvu v Dolomitech, 3168 m vysoký krásný kopec Monte Pelmo.

Ve skříňce připevněné na vrcholovém kříži byla schovaná vrcholová knížka. Dočetl jsem se, že na vrcholu čtyři dny nikdo nebyl.

Poslední pohled na vrchol. Čekal mě dlouhý sestup, při kterém jsem musel najít cestu via normale. Stejnou cestou, kterou jsem lezl nahoru, by nebylo možné sestoupit. Hledání cesty šlo celkem naštěstí dobře. Jednou jsem si trochu zašel, ale zvládl jsem to.

Oběd v parku ve městě  San Vito - DolomitySestoupil jsem až do městečka San Vito, odkud jsem vycházel předešlý den. Sedl jsem si v parku a uvařil jsem si oběd a k tomu jsem si otevřel zasloužené Italské pivo. Po sestupu jsem se stopem přemístil k jezeru Lago di Vogo di Cadore, kde jsem přespal poslední noc.

Ráno jsem začal stopovat a večer jsem se dostal zpátky do Brna. Na Antelao proto doporučuji jít minimálně ve dvou a za špatného počasí se o to ani nepokoušet. Je to technicky náročnější kopec i po normální cestě. Na skalní plošině by to za mokra klouzalo. Na pár místech stékala voda a málem jsem uklouzl. Pro dobrou předpověď počasí se stačí mrknout na stránky www.meteoblue.com, které mám vyzkoušené a párkrát mi pomohly v plánování túry. Naleznete zde podrobnou hodinovou předpověď počasí, webkamery daného místa a navíc se na tomto webu dá nastavit čeština. Na stránce horské chaty pak najdete webkameru z okolí chaty a je možnost telefonicky ověřit aktuální podmínky.

 


 


 

 

 

Text a foto: Martin Klusák

Další outdoorové čtení

Spousty dvoutisícovek, řetězy natažené po strmých skalkách mnoha částmi hlavního masivu, adrenalinové přelezy...
Jak se běhá s bráchou…

Martin se připravuje na vysněný závod.

0,-