Lesní stezka Labské pískovce: „krátká“ dálková trasa 100 km

Trasa tvoří skoro uzavřený okruh a prochází krásné skalní oblasti mimo hlavní turistické trasy. Většinou se vyhýbá civilizaci, ale kdykoli se dá v případě nouze sejít někam na autobus. 

Pro přespání je po trase pět trekových chat a šest bivakovacích míst (místa pro stany, některá i s nouzovým přístřeškem). Prostě perfektní trasa pro dálkotrekaře začátečníka, která se dá zvládnout do týdne.

Na jaře se mi povedlo vyhrát místo v Challenge Grantu, takže plán, že letos konečně vyrazím, se změnil v jistotu. Teď už opravdu musím jet a nemůžu cestu odkládat na příští sezónu. 

Oficiální popis trasy začíná na vlakové zastávce Schöna a končí na nádraží Bad Schandau. Já se vydávám na cestu v opačném směru, protože v infocentru na nádraží prodávají trekové lístky, kterými zaplatím přespání. Jeden lístek stojí 10 euro, ať už se použije pro chatu nebo pro bivak. Lístek se na místě přespání označí datem a ústřižek vhodí do schránky. Není dobré pokoušet se na oficiálních místech přespat zadarmo, protože jsou pravidelně kontrolovaná strážci a koupení lístku na místě je s přirážkou dalších 10 euro. Zato je ale vidět, že se strážci starají a vše je pěkně udržované.

Z nádraží v Bad Schandau vyrážím v 9 h ráno. Vstávání na vlak bylo krušné, ale za odměnu mě vítá příjemné ranní slunce. Po prvních dvou kilometrech jsem zpátky u nádraží, jen o patro výš a na vyhlídce v lese. Jak brzo zjistím, to je charakteristické pro celou trasu Lesní stezky. Pokud je někde vyhlídka nebo skalní výchoz, stezka tam odbočí a motá se tak krajinou pěkně cik-cak. Dnes mě vede přes tři stolové hory. 

• První je Kleinhennersdorfer Stein, rozlohou nějvětší, ale s výškou 392 m nejnižší. Přímo na trase je jen jedna vyhlídka a moc lidí tu nepotkávám.
• Zato na druhém kopci Papststein (451 m) je přímo narváno. Je tu otevřená restaurace, tak většina lidí zamířila sem. Zrovna tu byla volná jedna houpačka s výhledem, tak jsem neodolala a přes vysokohorskou přirážku na občersvení chvíli poseděla.
• Třetí kopec Gohrisch (439 m) je rozlohou nejmenší, ale zato nejlepší prolézačka s úzkými skalními průchody a žebříky nahoru i dolů. S velkým batohem docela zábava. Pak už mě čekaly jen lesní cesty až na kraj vesničky Nikolsdorf do prvního bivaku.

Ráno vstávám před šestou, tak akorát na východ slunce. Mám štěstí, že se zatáhlo až po snídani, teď mě čekají dva deštivé dny. Stezka mě vede okolo starého přírodního divadla a pak podél skal, divokým údolím. Na rozdíl od včerejška potkávám jen málo lidí, tak si užívám nerušené přírody. 

Nejzajímavější místo je dnes Labyrinth, malá skalní skupina v lese. Sama o sobě stojí za cíl výletu, obvláště pro rodiny s dětmi. Pak už jen prší, tak jsou další vyhlídky do mraků. O to víc potěšila velikonoční výzdoba – na jedné lesní křižovatce někdo postavil dva dřevěné zajíčky hlídající ošatku s vejci. Dnešek končím v bivaku Spitzstein. Je tu velká dřevěná útulna, tak nemusím spát pod plachtou.

Dopoledne ještě zpočátku mrholí a vyhlídky jsou stále zamračené, i tak stojí za návštěvu. Krásný je i les, kterým procházím. Díky dešti a mlze má tajemnější atmosféru, svěží jarní zelený odstín listnatých stromů a keřů skoro září na pozadí tmavšího lesa a ptáci koncertují bez ohledu na počasí. Zastavuji u chaty Rotsteinhütte, dvě dívky tu ještě u kamen suší vybavení, tak je chata příjemně vytopená. Obědvám na vyhlídce Rosenthal, přístřešek je opět velikonočně vyzdobený, ale dost tu fouká, tak se nezdržím dlouho a pokračuji zpátky do lesa. 

Stejně jako včera potkávám jen málo lidí a většinou jsou to „stezkaři“ jako já. Večer jsem se ubytovala na české straně hranic v autokempu Pod Císařem. Je pátek a po dešti, horolezci ještě nedorazili, takže na mě zbyl volný pokoj a nemusím do chatky nebo pod plachtu. Což je super, protože sice vylezlo sluníčko, ale pro změnu má v noci mrznout. Horká sprcha a dobytí baterek se po třech dnech také hodí.

Ráno vyrážím do slunečného dne. Nad kempem procházím skalní oblast Nebeská říše se symbolickým hřbitovem horolezců. Jen malý kousek je to do vyhlášeného skalního města Tiské stěny, ale tam jsem byla loni a teď v sobotu tam bude spousta lidí, tak pokračuji po stezce zpátky do Německa. Nad Rájeckým údolím vede stezka po hraničních kamenech a nabízí vyhlídky na údolí a na vrcholy skalních věží, některé už obsazené horolezci. Po opuštění hranic se stezka klikatí lesem okolo vyhlídky Zeisigstein. Potom je skal méně, zato se prodírám plantážemi borůvčí. Dnes spím v chatě Kamphütte.

První půlku dne jdu údolím říčky Biela/Ostrovská Bělá. Stezka ovšem neumí jít rovně, takže přecházím z jedné strany údolí na druhou a zpátky, podle toho, kde jsou zrovna skalní vyhlídky a nabírám tak hodně výškových metrů. Je to jeden z nejhezčích úseků stezky se spoustou prolézaček a dobře procvičí i pozornost, protože značení není moc časté a je potřeba dávat pozor, kam zrovna uhýbá. Naštěstí hodně pomáhá aplikace Mapy.com v telefonu. 

Poslední a nejkrásnější vyhlídkou je Grenzplatte, skalní plošina nad Ostrovem. Odtud stezka přechází zase na českou stranu a po červené pokračuje přes nejvyšší kopec trasy Děčínský Sněžník (723 m). Doteď byly skály plné hlavně horolezců, Sněžník je pro změnu rájem boulderistů. Jeden byl zrovna pověšený na převisu přímo nad cestou, tak jsem zastavila a tiše mu fandila, ale bohužel to s obecenstvem nedal. Spím kousek pod Sněžníkem v útulně Českých lesů (útulna Na Hvězdě), tady se dá přespat zadarmo.

Od Sněžníku se stezka vrací okolo Kristýnina Hrádku zpátky k hranicím. Na tomto úseku je značení sporadické, tak je třeba se řídit hlavně mapou. Podle hranic značení zase je, ale teď už se zabloudit nedá, a tak se bavím počítáním hraničních patníků. Hraniční stezka je chvíli pohodlná pěšina, pak klopýtá přes kořeny nebo pro změnu vede potokem. Nemůžu vynechat zastávku u bivaku vedle rybníka Taubenteich. Je zde velmi zajímavá útulna, vtipně maskovaná jako dvě hromady dřeva. 

Další pěkné místo je překonání potoka Napajedla/Krippenbach – hluboká rokle s vyhlídkou uprostřed lesa. Dalo by se tu spát pod převisem, přímo pod reliéfem hraničního patníku, hlavou i nohama v jiném státu. Pak už mě čeká jen kolečko po posledních dvou kopcích Kleiner Zschirnstein (472 m) a Großer Zschirnstein (560 m). Z jejich vyhlídek je vidět skoro celá trasa stezky. Poslední noc spím v bivaku Zschirnstein, kde je také pěkná útulna.

Zbývá už jen sejít zpátky do údolí Labe na vlak. Ani na posledních kilometrech se stezka nevzdává a protahuje mě úzkou pěšinkou malebným údolím Klopotského potoka, i když o kus vedle je pohodlná lesní cesta. Lesní stezku opouštím na hraně labského údolí. Stezka tady zatáčí  po proudu Labe na německou zastávku Schöna, já místo toho pokračuji dolů podél Klopotského potoka a proti proudu Labe na zastávku Dolní Žleb. 

Na závěr celého putování si tak ještě užívám krátký kaňoning zakončený vyhlídkou na vodopád, nabírám vodu ze studánky s živou vodou a domů odjíždím z nejníže položeného nádraží v Česku. Je mi líto, že tahle cesta končí, ale po Česku máme spoustu dalších pěkných dálkových tras a už ve vlaku plánuju, kam vyrazím příště.

• Batoh Osprey Eja 48 – velmi pohodlná kontrukce zad, batoh nikde nedřel a nesl se pohodlně i plně naložený v náročném terénu.
• Pláštěnka na batoh Osprey UL Raincover – nová verze je z lehčího materiálu, sbalí se tak do menšího prostoru, dva dny deště vydržela spolehlivě, rychle schne. Velikost M je na batoh 48 l tak akorát, pokud by bylo potřeba přidělat vybavení na batoh zvenčí, je nutná větší pláštěnka.
• Osprey Hydraulics 3L Reservoir – můj druhý hydrovak od Osprey, oproti předchozí verzi má tenčí zádovou desku, je tak lehčí, zavírání je trochu jednodušší, lépe se drží a plní. Nový náustek je menší, takže nejde použít krytka ze starého, ale na rozdíl od staré verze snadno funguje zavírání vody, tak to vůbec nevadilo.
• Kalhoty Hannah Tagi – pružný tenký materiál dobře chrání před větrem i mírným chladem, zároveň velmi rychle odvádí pot a schne, kalhoty tak byly pohodlné za chladného deště i během rychlé chůze v teplém počasí. Materiál je odolný, i po týdnu prolézání skal vypadají jako nové.
• Jídla Adventure Menu – v porovnání s jinými značkami jsou výrazněji ochucená, všechny vyzkoušené verze mi chutnaly. U masových jídel je lepší počkat delší dobu, než uvádí návod, jinak je maso ještě křupavé. Na stezce mi stačily malé porce, velké porce jsou vhodné pro velké jedlíky nebo když je potřeba větší příjem energie, pro dva by asi byly malé.
• Lampička Luci Outdoor Pro 2.0 USB – pohodlnější než čelovka na svícení v chatě či přístřešku, snadno se nafoukne jen ručním roztažením, není potřeba do ní foukat, šikovné úchyty na pověšení, příjemné světlo na čtení.